Popis
Plaça de Catalunya je centrální náměstí Barcelony, rozlehlý otevřený prostor o ploše asi 50 000 metrů čtverečních, kde se středověké staré město setkává s devatenáctým stoletím mřížky čtvrti Eixample. Stýkají se tu čtyři velké ulice: La Rambla, Passeig de Gràcia, Rambla de Catalunya a Portal de l’Àngel.
Uprostřed leží obrovská růžice větrů vsazená do dlažby, obklopená fontánami a zastíněná stromy. Kolem stojí sochy z počátku 20. století, například Bohyně od Josepa Clarà a Pastýř míru od Pabla Gargalla, a pomník Francesce Maciàa.
Náměstí je nejznámější svými fontánami, sochami a hejny holubů shromážděnými uprostřed. Je také velkým dopravním uzlem města, se zastávkami metra, příměstských vlaků a letištních autobusů nad zemí i pod ní.
Podívejte se vzhůru na budovu Telefóniky na jedné straně. V roce 1991 navrhl umělec Brian Clarke čtyři vitráže pro lucernu její věže, k olympijským hrám v roce 1992, takže září jako barevný maják.
Ze starých kaváren, kde se scházeli spisovatelé a umělci, přežila jen Café Zurich. Mezi jejími pianisty byl kdysi bratr belgické královny Fabioly.
Náměstí vzniklo, když padly městské hradby. Plánovalo se v roce 1859 jako součást Rovirova plánu, ale podobu získalo až v roce 1902 a dnešní vzhled dostalo pro výstavu 1929, spolu s metrem pod ním, pod vedením architekta Francesce de Paula Nebota.
Bylo víc než křižovatkou. V květnových dnech roku 1937, kdy frakce na republikánské straně bojovaly v ulicích Barcelony mezi sebou, bylo náměstí v srdci střetů. V květnu 2011 se zaplnilo stany protivládních protestů.
Dlouho zde stála divadla a koncertní síně, žádná z nich nepřežila. Dnes je náměstí místem, kudy se prochází a kde se odpočívá.
Uprostřed leží obrovská růžice větrů vsazená do dlažby, obklopená fontánami a zastíněná stromy. Kolem stojí sochy z počátku 20. století, například Bohyně od Josepa Clarà a Pastýř míru od Pabla Gargalla, a pomník Francesce Maciàa.
Náměstí je nejznámější svými fontánami, sochami a hejny holubů shromážděnými uprostřed. Je také velkým dopravním uzlem města, se zastávkami metra, příměstských vlaků a letištních autobusů nad zemí i pod ní.
Podívejte se vzhůru na budovu Telefóniky na jedné straně. V roce 1991 navrhl umělec Brian Clarke čtyři vitráže pro lucernu její věže, k olympijským hrám v roce 1992, takže září jako barevný maják.
Ze starých kaváren, kde se scházeli spisovatelé a umělci, přežila jen Café Zurich. Mezi jejími pianisty byl kdysi bratr belgické královny Fabioly.
Náměstí vzniklo, když padly městské hradby. Plánovalo se v roce 1859 jako součást Rovirova plánu, ale podobu získalo až v roce 1902 a dnešní vzhled dostalo pro výstavu 1929, spolu s metrem pod ním, pod vedením architekta Francesce de Paula Nebota.
Bylo víc než křižovatkou. V květnových dnech roku 1937, kdy frakce na republikánské straně bojovaly v ulicích Barcelony mezi sebou, bylo náměstí v srdci střetů. V květnu 2011 se zaplnilo stany protivládních protestů.
Dlouho zde stála divadla a koncertní síně, žádná z nich nepřežila. Dnes je náměstí místem, kudy se prochází a kde se odpočívá.